Jdi na obsah Jdi na menu
 


                                             Literatura

Œ Počátky světové literatury

·        Sumer

Počátky světové literatury jsou spjaty s nejstarší kulturně vyspělou civilizací, se sumerskou civilizací v Mezopotámii. Sumerové již 3000 let př. n. l. používali klínové písmo vytlačené do hliněných destiček. Znalost písma byla rozšířena jen mezi vzdělanými vrstvami, jako byli kněží (někdy i panovník), a mezi těmi, kteří  potřebovali ke své práci umět číst a psát - obchodníky a písaři. Písmo používali v administrativě, z této doby pochází Chamurappiho zákoník, základ pozdějších právnických spisů, ale také k záznamu odborných poznatků z medicíny a astronomie.

Nejstarší památkou umělecké literatury je Epos o Gilgamešovi. Hlavní hrdina zde prožívá různá dobrodružství ve snaze získat nesmrtelnost pro sebe a město Ur. Jeho snaha je však marná a svého cíle nedosáhne.

Další epos, Epos o Atrachasisovi, vypráví o potopě světa a stal se pravděpodobně inspirací pro známou potopu ze Starého zákona. Návaznost hebrejské literatury na sumerskou ale můžeme doložit i jinak. Například hebrejské žalmy mají původ v nářcích nad pádem sumerských měst. Podobně biblický příběh o Jobovi vychází ze sumerské pověsti.

·        Egypt

První literární památky starověkého Egypta se objevují od 4. tisíciletí př.n.l.. Souvisejí s náboženstvím a vírou v posmrtný život. Tzv. Texty pyramid, Texty rakví a Texty mrtvých byly napsány hieroglyfickým písmem na svitcích papyru nebo na stěnách hrobek v pyramidách. Později se objevují další literární díla : oslavné básně - hymny  a tzv. nauky  - otcovské rady synovi.

·        Indie

Literatura starověké Indie je psána dvěma jazyky. Sanskrtem , nebo Védským jazykem , jehož název je odvozen od véd, neboli textů recitovaných během obětí. V indické literatuře převažuje poezie, která je zastoupena hlavně rozsáhlými veršovanými eposy. Epos Máhabharátha líčí ve 100 000 verších boj mezi dvěma rody. V Rámajámě svádí hlavní hrdina, bůh Višnu (jinak též Ráma) boj s démony o svoji ženu.

Jako vůbec poprvé ve světové literatuře se v Indii objevuje drama. Je zastoupené autorem komedií Kalidasou. Egyptským naukám se podobají filosofické rozmluvy mezi mistrem a jeho žákem - Upanišady. Oproti védám se zde autoři odklánějí od mytologie, místo toho uvažují o smyslu života a hledají základní princip všeho pomíjivého.

Některá indická díla jsou známá i dnes, například Bidpajovy bajky převyprávěl do češtiny Ivan Olbracht pod názvem O mudrci Bidpajovi a jeho zvířát­kách.

·        Čína

V Číně se literární tvorba objevuje přibližně ve stejné době jako v Indii, kolem roku 1500 př.n.l. Je psaná znakovým písmem o 60 000 znacích, kde znaky představují jednotlivá slova, často se od sebe lišící jen intonací slabik. Číňané také jako první na světě vyráběli a psali na papír.

Zachovala se hlavně lyrická poezie - Zpěvy staré Číny, u nás v překladu Bohumila Mathesia, a filosofické náboženské spisy - Hovory Konfuciovy. Mezi nejvýznamnější autory staré Číny patří Li-Po (psal verše o víně, přátelství, ...) a Tu-Fu (zabýval se sociální kritikou).

·        Řecko

Řeckou literaturu můžeme rozdělit do třech období -

na                Archaické období                do 6. století př.n.l. ,

       Attické                od 5. do 3. století  a

       Helénské období   ve 2. a 1. století.

Archaické období

V Archaickém období jsou báje a pověsti šířeny ústně, potulnými pěvci. Náměty jsou čerpány převážně z řecké mytologie. Ta je polyteistická, s množ­stvím bohů, kteří mají dobré i špatné lidské vlastnosti, kromě smrtelnosti. Hl. postavou je obyčejně lidský hrdina, který plní určité poslání buď proti boží vůli, nebo naopak s podporou některého z nich, obvykle Pallas Athény, bohyně moudrosti. Řecké pověsti také vyjadřují nezvratitelnost osudu a každá věštba se jednou vyplní.

Jeden z potulných pěvců, slepý Homér , je pravděpodobně autorem dvou nej­slavnějších eposů, Iliady a Odyssey.

První z nich Ilias, popisuje závěr boje Řeků o Tróju. Ten vyvolal spartský vládce Meneláos, kterému trojský princ Paris odloudil ženu, krásnou Helenu. Po deseti letech obléhání Řekové dobudou město lstí, s využitím dřevěné sochy koně.

Pokračováním Iliady je Odyssea, která líčí osudy jednoho z účastníků války, ithackého krále Odyssea během návratu domů. Ty jsou popisovány teprve od propuštění od víly Kalypsó, kde strávil plných sedm let. O dřívějších událostech se dovídáme z Odysseova vyprávění u Fajáků. Hlavní děj se odehrává až na Ithace, kde Odysseus, proměněný ve starého žebráka, připravuje s pomocí pastýře Eumaia a syna Télemacha pomstu nápadníkům své manželky Pénelopy, kteří pořádají v královském paláci hostiny na státní útraty.

Oba eposy mají složitý děj, s řadou odboček. Jejich hrdinové jsou idealizováni, označeni stálými přívlastky (Odysseus jasný), oproti tomu prostředí je popsáno realisticky, kromě zásahů nadpřirozených sil - tento styl označujeme jako živelný realismus.

Do nejstaršího období můžeme zařadit i Ezopovy bajky, které se později staly námětem pro evropské autory - La Fountaina, Krylova, a další.

Poezie je zastoupena lyrikou básnířky Sapfó a její školy na ostrově Lesbos. Pijácká a milostná poezie Anakreona  se stala vzorem pro renesanci.

Attické období

V Attickém období dochází především k rozvoji řeckého dramatu. To vzniká z recitace oslavných básní na slavnostech boha Dionýsa. Původně vystupuje jen jeden herec, který je doplňován sborem, postupně přibývají další postavy.

Jako scéna sloužily kruhové kamenné stavby pod širým nebem s výbornou akustikou, amfiteátry. Do jednoho z nich, Dionýsova divadla v Athénách, se vešlo 17 000 diváků. Pravidlem pro tvorbu divadelních her se stává jednota místa, času (vše se musí odehrát za jediný den), a děje.

Obecně uznávanější a váženější byly tragédie a jejich autoři. Jedním z prv­ních byl Aischylos. Ve svých hrách zavádí druhého herce, z jeho 90 her se dochovala jediná trilogie - Oresteia. Ta se skládá z tragédií Spoutaný Prométh­eus, Peršané a Orestes. V poslední z nich Aischylos zpracovává téma krevní msty. Agamemnóna, Oresteův královský otec, zavraždí jeho nevěrná manželka společně se svým milencem. Orestes se po letech vrací a pomstí svého otce, zabije matku i jejího nápadníka. Přestože lid s jeho činem souhlasí, Orestes odchází s výčitkami svědomí do vyhnanství.

Sofokles se ve svých tragédiích zaměřuje na královské rody ve Thébách a Tróji. Jeho nejslavnějším dílem je Král Oidipus. Oidipovi, synovi thébského krále, po narození věštba předpoví, že zabije svého otce a ožení se se svou matkou. Odnesou ho proto do hor, ale je zachráněn pastýřem. Když dospěje a dozví se věštbu, prchá od svých domnělých rodičů. Cestou ale opravdu nechtěně zabije svého pravého otce. Pak dorazí do Théb, osvobodí je od zlé sfingy, a za odměnu si vezme královnu, svou matku, za ženu. Jakmile však zjistí pravdu, v zoufalosti se oslepí. Ústředním motivem zde je opět nezvratnost osudu a marná snaha vzdorovat rozhodnutí bohů.

V další své tragédii líčí Sofokles osudy Oidipovy dcery, Antigony. Ta přes zákaz svého strýce Kreonta pohřbí mrtvolu svého bratra Polyneika, který zahynul v boji o thébský trůn. Kreon dává Antigonu zazdít do královské hrobky. Když ho věštec před tímto činem varuje, Kreon odvolává svůj příkaz. Je však už pozdě - Antigonu naleznou oběšenou.

Postavě Elektry, Orestoeovy sestry, která vystupuje už v Aischylově hřě, věnuje samostatnou tragédii. Elektra tu pomáhá svému bratrovi při mstě vrahům jejich otce.

Euripides líčí ve svých dílech osudy ženských hrdinek. Do svých her ale zahrnuje i postavy z prostého lidu, například otroky. Složité problémy svých hrdinů často řeší zásahem bohů v závěru děje (deux ex machina).

Nejznámějším Euripidovým dílem je Médea. Hlavní hrdinka se zamiluje do Iasona, vůdce výpravy za zlatým rounem. Když jí ale Iason opustí, začne připravovat pomstu jeho nové snoubence Glauce. Její vražedný záměr se vydaří. V závěru Médea ze zlosti zabije i svoje dvě děti, které měla s Iasonem. Také zde autor uplatnil náhlý boží zásah - děti jsou nakonec zachráněny a odneseny vládcem bohů Diem.

I Euripides zpracoval osudy Elektry, narozdíl od předchozích autorů ale hrdinka vidí v činu svého bratra Orestea zločin. V dalších svých hrách Trojanky a Ifigenie v Aulidě Euripides také obsadil do hlavních rolí ženské hrdinky.

Nejvýznamnějším představitelem řecké komedie je Aristofanes. Ve své satirické komedii Žáby si bere na mušku tragické dramatiky. Bůh Dionýsos zde rozhoduje, kterého ze tří řeckých dramatiků má učinit nesmrtelného. Nakonec si vybere Aischyla.

Dalšími komediálními díly Aristofana jsou Jezdci a protiválečná satira Lysistraté.

Řekové se zabývali i dějepisectvím. Hérodotos zpracoval popis řecko - perských válek a Thukidides vylíčil boj mezi Spartou a Athénami v peloponéských válkách.

Helénské období

Poslední období, Helénské, se nezapsalo do literárních dějin ničím významným. V této době dochází ke všeobecnému literárnímu úpadku.

·        Řím

Římská latinská literatura byla silně ovlivněna řeckou. Římané přejímají celý mytologický systém, mění si jen jména jednotlivých bohů. Od svých předchůdců Etrusků přejímají systém státní správy i výtvarné umění.

Římskou literaturu můžeme také rozdělit do tří období

    Archaického        od 3. století př.n.l. ,

    Vrcholného (zlatého)             v 1. století př.n.l.  a

    Stříbrného             kolem přelomu letopočtu.

Archaické období

V Archaickém období dominují hlavně překlady řeckých divadelních her. Řecká dramata a eposy překládal například Livius Andronicus. Narozdíl od Řecka je zde herectví podřadným povoláním, a proto jej vykonávali zpravidla otroci. Hraje se v tzv. arénách, které sloužily zároveň jako dějiště gladiátorských zápasů.

Na základě řeckých komedií psal svou tvorbu Titus Maccius Plautus. Položil základy klasické komedie, jeho komické zápletky jsou používány dodnes. Náměty čerpá z běžného života prostých lidí, proto byl u římského obecenstva velmi oblíben. Jeho Komedií o hrnci se nechal inspirovat Moliere ve svém Lakomci . Postavě Chlubivého vojáka se podobá Shakespearův Falstaff . Švejkovské téma vychytralého sluhy, který si dělá legraci ze svého pána, se objevuje v komedii Lišák Pseudolus.

V literatuře se uplatnil i císař a vojevůdce Gaius Iulius Caesar. Svá vojenská tažení popsal v dílech Zápisky o válce občanské a Zápisky o válce Galské.

Vrcholné období

Ve vrcholném období (za vlády císaře Augusta) dosáhlo vysoké úrovně řečnictví. Mistrem v tomto oboru byl Marcus Tulius Cicero. Dodnes se zachovaly jeho veřejné projevy, které se staly vzorem pro dokonalou latinu.

Lyrická poezie Gaia Valeria Catulla byla určena dívce Lesbii. Básník často používá rozporů, jejichž dokladem je proslulý výrok Odi et amô ( nenávidím a miluji ).

Augustovým dvorním básníkem byl Publius Vergilius Maró, který pro něj napsal epos Aeneida, kde dokazuje Augustův božský původ. Hlavní hrdina Aeneas bloudí po moři po útěku z Tróje podobně jako Homérův Odysseus. Aeneida se stala důležitým vzorem pro středověké eposy.

Jedním z nejznámějších děl této doby jsou Proměny. Jejich autor Publius Ovidius Naso v nich vypráví 250 řeckých a římských pověstí, propojených do jednoho příběhu postupnými proměnami. Svou milostnou poezii soustředil do sbírek Umění milovat a Jak léčit lásku. Když byl v roce 8 n.l. poslán císařem Augustem do vyhnanství k Černému moři, vyjádřil svůj stesk po domově a rodině ve svých Žalozpěvech. Do konce svého života se však do Říma nevrátil.

Stříbrné období

Poslední období v historii Říma je poznamenáno kulturním úpadkem a krutou vládou císaře Nera. Rozmařilý život bohatých, úplatkářství a intriky zobrazil historik Publius Cornelius Tacitus ve svých Letopisech. Stejné téma popisuje ve svém románě Satiricon Gaius Petronius zvaný též Arbiter.

 

Epos                                - rozsáhlá veršovaná epická skladba s bohatým dějem a výraznými hrdiny

Hexametr                - časoměrný verš antické literatury skládající se ze šesti stop a převážně daktylského rytmu

Legenda                - původně epika vyprávějící o životě svatých, postupně přechází i do světské literatury

 Počátky literatury v českých zemích

První doklady o existenci písemné literární tvorby na území Čech a Moravy máme z druhé poloviny 9. století, tedy z období Velké Moravy. Existenci ústní slovesnosti můžeme předpokládat z jejího pozdějšího záznamu v psané literatuře, v legendách a kronikách.

·        Velkomoravská literatura

Velká Morava byla zpočátku pod náboženským (a tím i kulturním) vlivem východofranské říše, která této záminky využívala i pro získávání vlivu politického. Ke změně dochází až za vlády knížete Rostislava, který se osamostatněním církevní organizace pokusil vymanit Velkou Moravu z této závislosti. Roku 862 se obrátil na byzantského císaře Michala III., aby vyslal na Moravu misii, která, narozdíl od všech předchozích, byla slovanská.

Věrozvěsti, Konstantin a Metoděj si zvolili za jazyk, v němž chtěli křesťanství šířit staroslověnštinu, jim známé nářečí z oblasti kolem Soluně, odkud pocházeli. Sestavili k němu také abecedu, hlaholici, a přeložili do něj základní liturgické texty. Na Moravu dorazili v roce 863 a působili zde přes tři roky. Protože potřebovali oficiální uznání použití staroslověnštiny jako jazyka pro bohoslužby, vypravili se do Říma, kde díky svému diplomatickému úsilí získali svolení papeže Hadriána II.. Konstantin se však pro svou nemoc z Říma nevrátil, vstoupil zde do kláštera, kde přijal řádové jméno Cyril, a brzy zemřel.

Z literárního díla věrozvěstů se žádné nedochovalo v originále, některá dokonce je útržkovitě. Jen z pozdějších opisů známe například staroslověnský překlad Bible. Právo na její překlad do tehdy ještě neuznaného jazyka obhájili v předmluvě napsané původně řecky, pak přeložené pod názvem Proglas. Pro potřebu vybudovat na Velké Moravě pevné zřízení, přeložil Metoděj z řečtiny i dva právnické spisy - Nomokánon a Zakon sudnyj ljudem.

Pozoruhodné je zpracování životopisů věrozvěstů, které v sobě kombinují prvky legendy i historického spisu. Život Konstantinův dost podrobně popisuje jeho studia a misijní činnost v Rusku. Celé dílo obhajuje slovanské jazyky proti názoru, že jedinými jazyky pro zachycení biblického textu jsou řečtina, latina a hebrejština. Život Metodějův předpokládá znalost prvního životopisu, proto je jednodušší a stručnější. Opět je zaměřen na obranu díla obou bratří.

·        Staroslověnská literatura v Čechách

Staroslověnská kultura ovlivňovala české území již ve velkomoravské době, k jejímu výraznějšímu rozvoji ale dochází až po Metodějově smrti, kdy byli jeho žáci z Moravy vypuzeni a odešli do Čech. Přesto zde staroslověnština nezískala významnější postavení než latina.

Většina těchto literárních památek zpracovává životy českých světců. Legenda o sv. Václavovi, která vznikla patrně brzy po jeho smrti, byla následována legendou o Životě a umučení sv. Václava a babičky jeho sv. Ludmily. Další legendy byly věnovány sv. Prokopu, zakladateli Sázavského kláštera a sv. Vojtěchovi, zakladateli kláštera Břevnovského. Ve všech legendách představuje ústřední postava světce náboženský ideál. Kromě toho obsahují i cenné zprávy o naší nejstarší historii, i když zcela jistě ovlivněné autoritou právě vládnoucích knížat.

Staroslověnsky psané jsou i kancionály , zpěvníky náboženských písní bohatě zdobené iniciály a iluminacemi. Nejstarší naše duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, byla zpívána při slavnostních příležitostech ještě v dalších obdobích. S příchodem 11. století u nás působení byzantské kultury slábne. Přesto si staroslověnská literatura svůj význam udržovala, hlavně díky svojí srozumitelnosti. S růstem západních vlivů je však přece jen vytlačena a již Kosmova kronika ji opomíjí.

·        Česká literatura psaná latinsky

Legendy 10. století jsou prvním krokem ke středověké dějepisné próze. Její nejvýznamnější část ale představují především kroniky.

Prvním kronikářem zachycujícím české dějiny byl kanovník u sv. Víta Kosmas. Byl to člověk na svou dobu velice vzdělaný, vystudoval univerzitu v belgickém Lutychu, plnil též diplomatická poslání českých panovníků. Svou Kroniku českou napsal latinsky ve verších. Sám ji rozděluje na Bájná vyprávění starců, tedy ústní lidovou tradici a Podání hodnověrných svědků, mezi která počítá písemné prameny a vyprávění svých současníků. Pochopitelně do své kroniky zařazuje i události, které sám zažil. Přestože se snaží o věcnost a přesnost, využívá svých znalostí antické dějepisné tvorby, a jeho kronika je zároveň i uměleckým dílem. Z vyprávění místy odbočuje, aby čtenáře pobavil anekdotou, nebo přidal vlastní úvahu.

Na Kosmovu kroniku, líčící události do roku 1125, navazuje kronika Kanovníka Vyšehradského, který zejména po umělecké stránce nedosáhl úrovně svého předchůdce.

·        Vznik česky psané literatury

Ačkoliv čeština vzniká kolem 10. století, její použití je zpočátku omezeno jen na tzv. glosy, neboli poznámky k latinsky psaným textům. Souvislé česky psané literární památky se objevují až o 200 let později.

Jednou z těchto prvních památek je duchovní chorál Svatý Václave, vévodo české země. Postupně k jeho třem strofám přibývají další a jejich počet dosáhl devíti. Stal se bezesporu jednou z nejznámějších písní českých dějin.

Za nejvýznamnější světská díla této doby můžeme považovat Alexandreidu a Dalimilovu kroniku.

Veršovaný epos Alexandreida je dílem neznámého českého autora, kterému jako předloha sloužila pravděpodobně Alexandreida francouzského básníka Gualtera Castellionského. Postava Alexandra Velikého tu patrně zastupuje českého krále Přemysla Otakara II. a jeho otec Filip Václava II.. Jelikož popisuje hrdinské činy slavného vojevůdce, můžeme ji také považovat za variaci na antické eposy. Stejně tak ji můžeme zařadit mezi západoevropskou rytířskou epiku, jakou je třeba francouzská Píseň o Rolandovi. V každém případě Alexandreida představuje klíčové dílo, svědčící o tom, že se již ve 14. století dokázala česká literatura vyrovnat západoevropské. Autor nezapřel své vlastenecké cítění, z díla můžeme vyčíst jeho obavu z rostoucího počtu německých přistěhovalců, kteří v té době obsazovali české pohraničí.

Neurčitého autora má i Kronika tak řečeného Dalimila. Dalimilovi, svého času boleslavskému kanovníkovi, byla omylem přisouzena v 17. století. I když byl tento omyl vysvětlen, toto označení už kronice zůstalo. Také toto dílo se snaží bojovat proti pronikání německých vlivů mezi šlechtu a měšťanstvo. Líčení historických událostí i pověstí, přestože vychází zejména u nejstarších dějin z Kosmovy kroniky, je mnohem méně věrohodné. Místo toho se autor snaží kroniku pojmout více zábavně, zdůrazňuje dramatičnost historických událostí, a zbývá mu i prostor pro morální zhodnocení. To vše zpracoval ve verších, místo obvyklého osmislabičného však používá verše o nepravidelném počtu slabik, tzv. bezrozměrného verše.

Pokud chtěl autor v této době zaujmout veřejnost, musel počítat s tím, že velká většina tehdejších lidí neuměla číst, a koncipovat text tak, aby ho bylo možno snadno recitovat a případně zapamatovat. Právě proto mnoho literárních památek používá verše.

·        Literatura za Karla IV.

Situace do značné míry začala měnit od poloviny 14. století, kdy se hlubšího vzdělání dostává větší části populace a vniká tak širší okruh potencionálních čtenářů. To samozřejmě napomáhá rozvoji literární tvorby určené běžnému člověku. Doba vlády Karla IV. sebou přinesla všeobecný, tedy i kulturní rozvoj.

Historická tvorba

Do historické literatury přispěl Karel IV. sám svou latinskou autobiografií Vita Caroli (život Karlův). Zároveň podporoval i tvorbu kronik a legend. Legendy vzniklé za jeho vlády již neslouží jen k náboženskému vzdělání lidu, ale mají i zábavný ráz. Legendy o sv. Kateřině a o sv. Prokopu mají sice původ v latině, čeští autoři do nich však vkládají zcela nové pasáže. V legendě o sv. Kateřině  se navíc nechali inspirovat keltským eposem o Tristanovi a Izoldě.

Žákovská poezie

Se založením Karlovy univerzity roku 1348 souvisí vznik žákovské poezie. Dochovalo se nám mnoho drobných popěvků a básní. Tato většinou satirická tvorba si brala na mušku šlechtu a církev, ale i bídu sociálního postavení studentů, jako například v Písni veselé chudiny, nebo ve veršované skladbě Podkoní a žák, kde se panský sluha pře se studentem o to, kdo žije lepší život. Spor nakonec vyvrcholí rvačkou, a oba soupeři musí uznat, že na tom žádný není lépe. V tomto díle můžeme ale spatřovat také satiru na učené univerzitní spory. Žákovská poezie je většinou psána latinsky, vzhledem k pestrému národnostnímu složení pražských studentů. Některé básně jsou psány tzv. makarónským veršem , kde se rýmují latinské verše s českými.

Středověké drama

Z dramatizací evangelií, hraných kněžími v klášterech již od 12. století se postupným zesvětšťováním motivů vyvinulo staročeské drama. Nejznámějším je bezesporu Mastičkář, který vznikl zařazením původně samostatné frašky do církevní hry o ukřižování a vzkříšení Krista. Tři Marie - Panna Maria, Máří Magdaléna a Marie, sestra Lazara, hledají Kristovo tělo, aby ho pomazaly vonnými mastmi. Předtím se zastavují u prodavače mastí. Způsob, jakým obchodník nabízí své zboží, i dialogy s jeho sluhy podávají výstižný obraz středověkého trhu. Přestože hra zesměšňuje postavu podvodného mastičkáře, jejím hlavním cílem je pobavit obecenstvo.

Dvorská literatura

Dvorská literatura Karlovy doby čerpá náměty většinou z obdobných okruhů jako západoevropská, z pověstí o králi Artušovi. Do češtiny byl přeložen slavný milostný epos pod staročeským názvem Tristram a Izalda. Líčí příběh osudové lásky Tristana, který se zamiluje do Izoldy, snoubenky svého strýce, poté, co nedopatřením vypije kouzelný nápoj. Celý příběh nakonec dopadne tragicky.

O tom, že se čeští autoři dvorské literatury nechali inspirovat i antickými náměty, svědčí Trojánská kronika. Starověký příběh o obléhání Tróje se těšil velké oblibě, proto se stal pravděpodobně první tištěnou knihou u nás. Trója je zde ovšem líčena jako středověké město.

Novým jevem se stává rozvoj milostné lyriky, opět ovlivněné západními vzory. Nejznámějším příkladem je Závišova píseň hudebního skladatele Záviše ze Zap.

Měšťanská literatura

Měšťanská literatura se zabývá hlavně satirou na ostatní vrstvy společnosti a kritikou jejích vad a zlozvyků. Takový styl má jedno z nejčastěji připomínaných měšťanských děl, Hradecký rukopis, vydaný kolem roku 1340. Výchovný účel plní jeho součást, Desatero kázání Božích, kde jsou ke každému křesťanskému přikázání přiřazeny tři příklady hříšníků, kteří se proti němu proviňují. Tyto příklady jsou brány ze života měšťanů, stejně jako sedm satir, které tvoří další část rukopisu, nazvanou Satiry o řemeslnících a konšelích. Neznámý autor zde kritizuje nepoctivost cechovních řemeslníků i korupci městských radních. V rukopisu najdeme také jednu z prvních českých bajek, bajku O lišce a džbánu.

·        Husitská literatura

Přelom 14. a 15. století se vyznačuje narůstajícími rozpory ve společnosti. Šlechta a města usilují o větší moc, kterou v této době má hlavně církev. Ta své bohatství získává zdaňováním obyvatel desátky, prodejem odpustků a většinou falešných ostatků svatých. Tyto postupy pochopitelně vyvolávají snahy o napravení církve - reformaci.

Česká společnost našla mluvčího kritiky církve v Mistru Janu Husovi, určitou dobu rektorovi Karlovy univerzity. Jeho úspěch spočíval hlavně v tom, že dokázal své myšlenky, které vycházely z učení anglického reformátora Jana Viklefa, zpřístupnit prostému lidu stejně jako měšťanům nebo šlechtě.

Základní body své kritiky katolické církve shrnul do latinského spisu O církvi (De ecclesia). Svůj postoj proti "kramaření s odpustky" , pořadníkům na církevní úřady a platbám za církevní úkony vyjádřil v latinském pojednání Rozprava o odpustcích a v menším českém díle Knížky o svatokupectví. Když tím vyvolal v Praze pouliční bouře proti prodejcům odpustků, uvalil na něj papež roku 1412 klatbu. Jan Hus se pak uchýlil na Kozí Hrádek a Krakovec a pokračoval v kázáních stejně jako předtím v Betlémské kapli. Svá kázání zároveň zachycuje do souboru pod názvem Postila, aby je tak přiblížil svým pražským příznivcům. Zároveň popsal ve spise O českém pravopise  systém tzv. nabodeníček vedoucí k odstranění spřežek v češtině. Nabodeníčko dlouhé, neboli čárka, se dochovalo dodnes, háček se původně psal jen jako tečka nad písmenem.

Na jaře roku 1414 byl císařem Zikmundem pozván do Kostnice, aby zde obhájil své učení. Zde byl ale nařčen z kacířství a když se ani po ročním věznění nevzdal svých názorů, byl 6.7.1415 upálen.

Jeho smrt vyvolala v Čechách obrovský ohlas, stal se symbolem husitského hnutí, což dokládá jeho životopis Zpráva o Mistru Janu Husovi v Kostnici, sepsaná jedním z jeho žáků Petrem z Mladoňovic.

Kromě Husa vedli český lid i další kazatelé, jako byl Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra a Jan Želivský, radikální vůdce pražské chudiny.

Husitská literatura je především literaturou lidovou. Zvláště se to týká písňové tvorby, která je soustředěna v Jistebnickém kancionálu. Nejznámější z písní v něm uvedených je bojový chorál Ktož jsú boží bojovníci a píseň Povstaň, povstaň, veliké město Pražské.

Husitské boje se staly námětem pro Vavřince z Březové. Vítězství u Domažlic popsal v latinské oslavné básni nazvané Báseň vznešené koruny české. Taktéž latinsky vypravuje o událostech let 1414-1422 ve své Husitské kronice.

Zatímco byla většina národa vtažena do husitských bojů, zeman Petr Chelčický odsuzoval válku i celou společnost. Ve svém spisu O trojiem lidu zavrhuje feudální rozdělení na šlechtu, církev a poddané a hlásá rovnost všech lidí. Své radikální názory na církev jako zbytečnou instituci sepsal do děl Postila a Sieť viery. Jeho názory však postrádají smysl pro historickou realitu, a proto je můžeme zařadit mezi utopii.

Uvolnění izolace od Evropy za vlády Jiřího z Poděbrad umožnilo vznik původních českých cestopisů. Cestopis Václava Šaška z Bířkova popisuje cestu královského poselstva po Evropě.

 

 

 

Původ a vývoj českého jazyka

Čeština patří spolu s většinou jazyků světa mezi indoevropské jazyky, do jejich západoslovanské větve spolu se slovenštinou a polštinou. Proto můžeme vysledovat mnoho shodných znaků s většinou evropských jazyků, hlavně v základní slovní zásobě. Diferenciace původního indoevropského jazyka byl velmi pomalý proces. Samostatná skupina slovanských jazyků se vyčlenila až kolem roku 2000 př.n.l..

Ž Renesance u nás a ve světě

Po několika staletích samostatného vývoje se středověká literatura začala na přelomu 12. a 13. století znovu vracet k antické kultuře a vzdělanosti. Poprvé se tento nový směr, renesance, objevuje v Itálii, tedy na místě centra bývalého římského impéria.

·        Itálie

Dante Alighieri (1265 - 1321)

Zde byl prvním představitelem básník Dante Alighieri. Narodil se roku 1265 v rodině drobného florentského šlechtice. Dosáhl vysokého vzdělání, hlavně v oblasti antického a soudobého italského básnictví. Za to, že hájil městské svobody a vzpíral se papežským nárokům, byl odsouzen do vyhnanství, a tak strávil posledních 20 let života ve Veroně a nakonec v Ravenně. Zpočátku se zabývá dvorskou milostnou lyrikou a rytířskými náměty, zpracovanými v sonetech a v kancónách. Kancóna je původně francouzská básnická forma, používaná v té době hlavně ve dvorské lyrice. Své vrcholné dílo, alegorický epos Božská komedie, vytvořil už po odchodu z Florencie.

Epos má tři části, Peklo, Očistec a Ráj - každá po 33 zpěvech. S předzpěvem má tedy celkem zpěvů 100. Dante v něm v doprovodu básníka Vergilia prochází nejprve lesem, ohrožován třemi šelmami - Smyslností, Pýchou a Lakotou. Dále líčí svou pomyslnou cestu oním světem. Při průchodu peklem dramaticky popisuje muka odsouzenců, mezi které umisťuje i své politické odpůrce. Tím se snaží upozornit na lidské hříchy a varovat tak před zkažeností světa. Před branou Ráje ho musí Vergilius jako pohan opustit a na místo průvodce nastupuje jeho životní láska Beatrice. Ta je ale v době vzniku eposu již mrtva, a proto zde jde spíše o symbol lidské dokonalosti.

Celé dílo je psané v tercínách, typických verších italské renesance. Jedna strofa se skládá vždy ze tří desetislabičných veršů. 1. a 3. se rýmují mezi sebou, a 2. verš zase s 1. a 3. veršem sloky následující. Tím se ztrácí rozdíl mezi strofami a jsou tím spojeny v jeden celek.

Dantova Božská komedie inspirovala mnoho pozdějších děl, například Komenského Labyrint světa a ráj srdce nebo Kollárovu Slávy dceru.

Ostatní renesanční italští básníci spíše než k nadpřirozeným otázkám obracejí více k námětům z pozemského smyslového života.

Francesco Petrarca (1304 - 1374)

 Francesco Petrarca byl stejně jako Dante florentský rodák a také jeho vykázali do vyhnanství, které prožil ve francouzském Avignonu. Jeho dílem prolíná jeho celoživotní láska k Lauře a touha po slávě, které chtěl dosáhnout svými latinskými spisy inspirovanými antikou : eposy, životopisy slavných Římanů a traktáty. Tato díla mu skutečně slávu za života přinesla, nejvíc ho ale proslavilo 366 italsky psaných básní, hlavně sonetů, které považoval za méněcenné a chtěl je zničit.

Tyto básně tvoří tzv. Zpěvník a jsou všechny věnovány Lauře. Zpívají vytříbenou formou o její ctnosti, kráse a činech, ale i o místech, které ji básníkovi připomínají, a o jeho marné touze a stesku. Narozdíl od Dantovy zbožštěné Beatrice je Laura skutečná žena, rozmarná a zraňující básníka odmítáním.

Sonet, neboli znělku, převzal Petrarca od provensálských básníků, a dal mu pevný řád, který s určitými obměnami vydržel až do novověku. Skládá se ze 14 veršů rozdělených do dvou strof po 4 verších, a dalších dvou po 3 verších. Neměnná byla i myšlenková stavba. První strofa (teze) je popírána druhou (antitezí), a dvě poslední strofy jsou jejich shrnutím (syntezí). Kromě Petrarcy si sonet později oblíbil Shakespeare, u nás Sova a Hrubín.

Giovanni Boccacio (1313 - 1375)

Renesanční próza je zastoupena novelami, na jejichž vzniku má zásluhu Petrarcův vrstevník Giovanni Boccaccio. Jeho nejslavnějším dílem je soubor sta novel pod názvem Dekameron (volně přeloženo jako Kniha deseti dnů ).

V úvodním příběhu se dovídáme o morové epidemii ve Florencii, před kterou utíká šlechtická společnost sedmi dívek a tří mladíků. Na venkově, v idylickém prostředí, si krátí čas vyprávěním vážných i veselých historek. Každý den věnují určitému tématu, většinou však převažují milostné příběhy, které podávají výstižný obraz soudobého života v Itálii, vzdáleného křesťanskému odříkání.

·        Anglie

Geoffrey Chaucer (1340 - 1400)

Podobný námět najdeme v cyklu 23 původně veršovaných povídek anglického renesančního autora Geoffreye Chaucera. V jeho Povídkách Canterburských koná pestrá společnost obyčejných lidí, většinou drobných měšťanů, náboženskou pouť ke Canterburské katedrále. Poutníci si zpříjemňují cestu vyprávěním různých příběhů. V nich je výstižně, jemně ironicky, charakterizován život tehdejších prostých lidí, a to realisticky, bez jakýchkoliv náboženských představ či předsudků.

·        Francie

François Villon ( 1431 ? - 1463 ? )

Také do francouzské renesanční poezie proniká reálnější pohled na svět. Projevuje se například v poezii Françoise Villona (vlastním jménem François de Montcorbier). Jméno Villon si zvolil podle příbuzného, kněze, který ho vychovával a umožnil mu studovat na pařížské universitě. Pak ho ale okolnosti svedly k nevázanému životu. Jednou v hádce zabije kněze, prchá před spravedlností, toulá se a krade. Několikrát je zatčen a odsouzen k smrti, pak propuštěn díky svým vlivným přátelům. Od roku 1463 po něm mizí všechny stopy.

Dobrodružný život se mu stal zdrojem jeho poezie. V cyklu balad, nazvaném Velký testament (Velká závěť), se zamýšlí nad svým životem, vyjadřuje lítost nad promarněným mládím a omlouvá své hříchy chudobou a osudem. Ve starším Malém testamentu (Malé závěti) se formou ironických a satirických básní loučí se svými přáteli.

Své balady podává svrchovaným výjimečným způsobem, po něm nazvaným Villonova (jinak též francouzská) balada. Ta se obvykle skládá ze tří strof o 7 - 12 verších a čtvrté polovičního rozsahu. Každá z nich je zakončena jednoveršovým posláním, které se stále opakuje a vyjadřuje základní myšlenku básně.

Pohnutý život Françoise Villona zaujal mnoho pozdějších autorů. Jarmila Loukotková ho zobrazila v románu Navzdory básník zpívá a Voskovec s Werichem o něm napsali divadelní hru Balada z hadrů.

François Rabelais (1494 ? - 1553)

Největším prozaikem v renesanční Francii byl mnich a lékař François Rabelais. Proslul čtyřdílným satirickým románem Gargantua a Pantagruel (Pátý díl byl připojen neznámým autorem). Prostřednictvím popisu historie královského rodu obrů, konzervativního otce, svobodomyslného syna a renesančního vnuka, paroduje rytířské romány. U hrdinů jsou přehnaně zveličeny tělesně rozměry, síla, ale i žravost. Zároveň v románě najdeme satirický pohled na běžné životní situace, na církev a mnichy, jejichž život Rabelais dobře znal.

·        Španělsko

Miguel de Cervantes Saavedra (1547 - 1616)

Parodií na rytířské romány je i rozsáhlý román španělského spisovatele Miguela de Cervanta  Důmyslný rytíř Don Quijote de La Mancha. Vypráví příběh chudého zemana, který se, ovlivněn četbou rytířských knih, vydává jako rytíř Don Quijote za dobrodružstvím. Brání svým mečem dobro a svou čest i v naprosto nesmyslných případech, a proto ho okolí má spíše za legrační figurku. Jeho snaha, ač marná, přesto není směšná, odráží se v ní touha po spravedlivějším světě a po svobodě, tedy jeden z renesančních ideálů. V postavě Sancho Panzy, Don Quiotova zbrojnoše, dokázal Cervantes propojit vznešené ideály se zdravým selským rozumem.

Lope de Vega (1562 - 1635)

K nejplodnějším autorům všech dob patří španělský dramatik Lope de Vega. Počet jeho her odhadujeme na 2000, z nichž se nám dochovala jen necelá čtvrtina. Nejúspěšnější byly jeho hry s historickým námětem, držící se typického schématu - "komedie pláště a kordu". Konflikt mezi tyranským šlechticem a poddaným je obvykle spravedlivě rozsouzen králem, většinou ve venkovanův prospěch. Dodnes se hraje jeho hra Fuente Ovejuna, která zobrazuje lidové protišlechtické povstání.

·        William Shakespeare (1564 - 1616)

Za největšího světového dramatika nejen období renesance bezesporu můžeme pokládat Williama Shakespeara. O jeho životě víme velmi málo, tak málo, že to někdy vedlo k dohadům, zda nejde jen o pseudonym. Narodil se v anglickém Stratfordu, jako velmi mladý se oženil, a v 21 letech odchází do Londýna, kde brzy vyniká jako dramatik.

V prvním období své tvůrčí činnost píše zejména komedie a historické hry. Patří sem Komedie plná omylů, Zkrocení zlé ženy, Mnoho povyku pro nic, Kupec benátský, Veselé paničky Winsdorské, a především jeho nejznámější komedie Sen noci svatojánské. Ve všech těchto komediích s místy až neuvěřitelně spletitým dějem vítězí nakonec láska a spravedlnost.  Hrdiny jeho historických her jsou angličtí a římští panovníci : Jindřich VI. , Richard III. , Jindřich IV. a Julius Caesar, kde se Shakespeare zaměřil hlavně na postavu císařova vraha Bruta. Do této doby můžeme zařadit jednu z jeho prvních tragédií, Romea a Julii. Vypráví o milencích ze dvou znepřátelených Veronských rodů, kteří se snaží svou situaci vyřešit útěkem. Díky nedorozumění se však nezdaří a vše skončí sebevraždou obou hrdinů. Přes nespornou tragičnost však dílo nepůsobí ještě tolik bezútěšně.

V druhém tvůrčím období po roce 1600 proniká do Shakespearových děl pesimismus, což se odráží v tvorbě tragédií : Macbeth, Král Lear, Timon Athénský, Antonius a Kleopatra, Othello a zejména Hamlet, králevic dánský. Hlavní hrdina se snaží pomstít otcovu smrt. Poté, co se dozví, že vrahem byl králův bratr Claudius, upadá do těžkých duševních stavů a uvažuje o smyslu života (odtud je slavná otázka "být či nebýt" ). Claudius začíná tušit, co proti němu Hamlet chystá a vykáže ho do Anglie. Hamlet se ale vrátí a omylem zabije otce své milé Ofélie, Polonia. Ofélie se v zoufalství utopí a její bratr Laertes vyzve Hamleta na souboj. Když Hamlet zjistí, že byl podveden a král Laertovi podstrčil otrávený meč, ve vzteku je oba zavraždí. Nakonec sám podléhá zraněním utrženým v souboji. Hlavním tématem této tragédie je kritika bezohledné touhy po moci, která se nezastavuje před žádnými překážkami. Také komedie jsou spíše vážnějšího rázu (tzv. temné komedie) : Jak se vám líbí, Večer tříkrálový a Konec vše napraví.

V žádných Shakespearových dílech nenajdeme znaky antického dramatu, osudovost, ani středověkou podřízenost víře, jeho příběhy jsou ryze světské, jeho hrdinové rozhodují o svých osudech sami, to z něj dělá autora čistě renesančního.

·        Česká renesance

Renesance začíná do Českých zemí pronikat už za vlády Karla IV., zejména Petrarcovy latinské spisy. Její vývoj je však umlčen husitskými válkami, a tak se u nás objevují až v 2. polovině 15. století překlady Hynka z Poděbrad (přeložil například Boccaciův Dekameron).

S renesanční snahou o vzdělání člověka souvisí rozvoj naučné literatury. Sem můžeme zařadit překlad Mathiolliho herbáře Tadeáše Hájka nebo Kroniku českou Václava Hájka z Libočan. Její věcná nepřesnost je vyvážena čtenářskou poutavostí, proto byla ještě dlouhou dobu velmi populární. Mezi naučnou literaturu patří i cestopisy. Popis cesty do svaté země Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic v sobě spojuje snahu o poskytnutí co největšího množství věcných informací s přitažlivým vyprávěním.

S rozšířením Gutenbergova vynálezu knihtisku (1445) je spjat i vznik našich nakladatelství založených Danielem Adamem z Veleslavína a Jiřím Melantrichem.

Rozšíření vzdělání mezi obyčejnými lidmi propagoval Jan Blahoslav, učitel a biskup Jednoty Bratrské. Ve svém spise Filipika proti Misomusům obhajuje potřebu vyššího vzdělání jako podmínku pokroku. O vytříbenost jazyka se snaží v Gramatice české, o správnost rétorického projevu v díle Vady kazatelů. Bratrskou knihovnu obohatil i svým překladem Nového zákona.

Jan Amos Komenský (1595 - 1670)

Jako autor naučné pedagogické literatury proslul Jan Amos Komenský, biskup Jednoty Bratrské. Po studiích v Německu působí v Přerově jako učitel, odtud získává své pedagogické poznatky, později jako kazatel ve Fulneku.

Probíhající třicetiletou válku kritizoval v protiválečném spise Listové do nebe. Ta ho nakonec z Fulneku vyhnala, musel opustit město i s rodinou tak rychle, že nestačil zachránit svou knihovnu i část rukopisů. Po roce 1628 je vydáním nařízení proti nekatolíkům donucen emigrovat do polského Lešna.

Zde píše svůj Labyrint světa a ráj srdce, rozsáhlou jinotajnou skladbu, ve které popisuje svou životní cestu na symbolu města- světa doprovázen Všezvědem Všudybudem, představujícím lidskou zvědavost, a Mámením, alegorií zvyku přijímat cizí názory bez rozmyslu. Při bližším pohledu do městských ulic (každá reprezentuje určité povolání) však všude objevuje podvod, pokrytectví a touhu po zisku.

Problematikou výchovy se zabývá ve spisu Didaktika, později přeložené do latiny pod názvem Didactica magna. V Informatoriu školy mateřské se omezuje na výchovu v rodině. Výuku jazyků se snažil podpořit učebnicí latiny Brána jazyků otevřená, ale zejména obrázkovým slovníkem Orbis Pictus, který se díky ilustracím ze všedního života stává univerzálním vzorem pro jazykové učebnice. Během své cesty do Uher dramatizuje Bránu jazyků a vytváří tak Školu hrou, ve které přináší soubor divadelních her využitelných při výuce. Ke konci svého života pobývá v Naardenu u Amsterodamu, kde se zabývá myšlenkou nápravy lidské společnosti. Dílo Všeobecná porada o nápravě věcí lidských však nedokončil.

 

 

Bajka                                - krátké veršované nebo prozaické vyprávění jednoduchého jinotajného příběhu,

                           kde zvířata i věci jednají jako lidé a ze kterého obvykle vyplývá určité poučení

Villonova balada                                - báseň skládající se ze tří strof o 7 - 12 verších a čtvrté polovičního rozsahu.

                           Každá z nich je zakončena jednoveršovým posláním, které se stále opakuje

                           a vyjadřuje základní myšlenku básně.

 České divadlo od počátků do 1. světové války

·        Středověké divadlo

Staročeské divadlo vzniklo koncem 12. století z náboženských her, hraných v klášteřích, zejména u sv. Jiří na Pražském Hradě. Tyto dramatizace evangelií byly určené prostému lidu k lepšímu pochopení jejich smyslu. Vyprávějí nejčastěji o událostech spojených s Kristovou smrtí a vzkříšením, tzv. Svatojiřské officium. Postupně byly do těchto her přidávány zábavné motivy z frašek, až v nich komediální žánr převážil.

Nejznámější hrou je bezesporu Mastičkář, který vznikl zařazením původně samostatné frašky do církevní hry o ukřižování a vzkříšení Krista. Tři Marie - Panna Maria, Máří Magdaléna a Marie, sestra Lazara, hledají Kristovo tělo, aby ho pomazaly vonnými mastmi. Předtím se zastavují u prodavače mastí. Způsob, jakým obchodník nabízí své zboží, i dialogy s jeho sluhy podávají výstižný obraz středověkého trhu. Přestože hra zesměšňuje postavu podvodného mastičkáře, jejím hlavním cílem je pobavit obecenstvo. Proto se zde objevují jak groteskní situace, tak jazyková komika.

Ještě více se od původního námětu vzdálila Hra veselé Magdalény, která světici zobrazuje jako lehkou ženu.

·        Renesance

V renesanci se kromě upravených překladů antických dramat uplatňují díla čerpající z bible (Mikuláš Vrána Litomyšlský), ale také hry světské, ovšem s morálním ponaučením (Tobiáš Mouřenín z Litomyšle). Tato dramata jsou jednak určena školskému divadlu, jednak měšťanské společnosti.

·        Baroko

I v českém baroku je dramatická tvorba využívána k výchově a výuce, zejména jezuité dávali svým žákům možnost uplatnit se v inscenování divadelních představení. Tyto latinsky psané hry Karla Kolčavy a Bohuslava Balbína, byly stále založeny na bibli a životech světců, případně oslavách Vánoc či Velikonoc. Vedle latinské tvorby existovala i česká, prostší, ale zato přístupná lidovému publiku. Autoři her, jako je Hra o svaté Dorotě nebo Kratochvilná komedie, jsou většinou anonymní. Oblíbená jsou zejména interludia, mezihry vkládané původně do vážných her, postupně se však osamostatňující. Hráli je obvykle venkovští učitelé a jejich žáci, nejčastěji o masopustu. Nepříliš složitý děj, spíše jednotlivé výstupy, zachycuje bídné postavení selského lidu. Na venkově jsou rovněž oblíbené potulné loutkářské společnosti, za národního obrození proslavené Matějem Kopeckým.

·        Obrozenecké divadlo

České divadlo za obrození se obtížně prosazovalo vedle divadla německého a italské opery. Obrozenci se mu však soustavně věnovali pro jeho bezprostřední vliv na diváka. V pražském divadle V Kotcích uvedli první českou hru roku 1771. Byl to překlad německé Krügerovy jednoaktové veselohry Kníže Honzik. Později se hrálo česky v Nosticově (Stavovském) divadle, za vydatné podpory císaře Josefa II..

Počátky obrození, divadlo Bouda

První čistě českou scénou se stalo Vlastenecké divadlo, známé spíše jako Bouda. Sídlilo v dřevěné budově na Václavském náměstí. Kolem Václava Tháma (1765-1816 ?)  se zde shromáždilo několik autorů, kteří psali historické hry z českých dějin, dále oblíbené frašky a rytířské hry. Hojně překládali z němčiny i ze světových klasiků (Shakespeare). Sám Václav Thám byl tvůrcem vlasteneckých dramat zobrazujících události raných českých dějin. Oblíbena lidovým obecenstvem byla hra o Břetislavovi a Jitce, nebo Vlasta a Šárka, pojednávající o dívčí válce. K Thámovým spolupracovníkům patřil Prokop Šedivý, autor pražských frašek Masné krámy a Pražští sládci.

1. polovina 19. století

Ve dvacátých letech působí ve Stavovském divadle Jan Nepomuk Štěpánek. Pod jeho vedením se hrají hlavně rytířské a strašidelné příběhy, vesměs přeložené z němčiny. Jeho dobu překonala veselohra Čech a Němec, kde se kromě jazykové komiky vyskytuje myšlenka tolerance mezi národy.

Dalším a dodnes hraným obrozeneckým dramatikem je Václav Kliment Klicpera (1792-1859), rodák z Chlumce nad Cidlinou. Byl profesorem na gymnáziu v Hradci Králové a posléze ředitelem pražského akademického gymnázia. Na obou místech rád hrával divadlo se studenty a ochotníky. Začínal vlasteneckými hrami, jako Blaník, pak postupně přechází k veselohrám, kritizujícím lidské nedostatky - lakotu, plané vlastenectví, byrokracii a hloupost, jako je tomu ve Veselohře na mostě nebo Potopě světa. Klicperovy komedie nepostrádají vtip a optimismus, často využívají záměny osob, například v Rohovínovi Čtverrohém a Hadriánovi z Římsů, což je zároveň parodie na rytířské hry. Ptáčník líčí osud lékárníka, kterého se snaží přátelé přesvědčit, aby zanechal své záliby v lovení ptactva a věnoval se radši svému povolání. Ve svém prozaickém díle se Klicpera věnuje historickým námětům, hrdinou povídky Točník je král Václav IV..

Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856)

Klicperovým žákem jako student i jako dramatik byl Josef Kajetán Tyl. Studoval tedy také v Hradci a v Praze. Hrou z prostředí ševcovské cechovní slavnosti, Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka, chtěl získat i měšťany a řemeslníky pro obrozenecké hnutí. Památnou je zejména tím, že v ní poprvé zazněla píseň Františka Škroupa Kde domov můj, která znárodněla a stala se naší hymnou. Mezi jeho sociální hry patří Paličova dcera, vyprávějící příběh Rozárky, jejíž otec je odsouzen za žhářství, jehož se dopustil ze zoufalství a msty. Rozárka, která se pak stará o své osiřelé sourozence, se nakonec dočká odměny od bohaté tety.

Vrcholem Tylovy tvorby jsou jeho pohádkové hry ("báchorky"), především Strakonický dudák, příběh jihočeského dudáka Švandy, který podlehne vyprávění o bohaté cizině a vydá se do světa vydělat "tisíce" českou muzikou. Tam ale propadne kouzlu slávy a nebýt Dorotky, jeho milé a Rosavy, polednice a jeho matky, která však ztělesňuje českou přírodu, byl by na svou vlast ani nevzpomněl. I přes svůj pohádkový námět je Tylova hra stále aktuální a uváděná na současných scénách.

Pohádkový námět, který se navíc prolíná s revolučními idejemi roku 1848, se objevuje také v další báchorce o svéhlavé mlynářce Tvrdohlavá žena.

Revoluční rok 1848 Tyla inspiroval k vytvoření historických her Kutnohorští havíři, Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova a Bitva u Sudoměře. Jejich hlavním smyslem ale není zachytit pravdivě minulost, spíše se snaží vyjádřit aktuální myšlenky, současné požadavky a cíle, bojuje tímto způsobem za národní demokratická práva.

·        Dramatická tvorba Májovců a Lumírovců

Májovci

Z autorů podepsaných pod almanachem Máj se dramatickou tvorbou zabýval Vítězslav Hálek, Jan Neruda a Karel Sabina, který se v této oblasti proslavil svými librety psanými pro Bedřicha Smetanu Prodaná nevěsta a Braniboři v Čechách. Obě díla byla uvedena na scéně Prozatímního divadla, které mělo v té době velký význam pro českou dramatickou literaturu.

Hálkova dramata jsou převážně historická. Napsal šest veršovaných tragédií z našich i světových dějin. Patří mezi ně Král Vukašín, Záviš z Falkenštejna a Král Rudolf, který neprošel tehdejší cenzurou.

Neruda oproti tomu psal především situační komedie podle francouzského vzoru. Jeho díla Ženich z hladu, Prodaná láska či pokus o tragédii Francesco di Rimini, inspirovanou Dantovým Peklem, však nevzbudila velký ohlas.

Lumírovci

Oproti tomu Jaroslav Vrchlický byl jako dramatik úspěšnější. Platí to hlavně o jeho veselohrách, z nichž se dosud hraje Noc na Karlštejně. Zápletka této hry je daná zákazem pobytu žen na hradě Karla IV. a jeho pochopitelným nedodržováním. Králova žárlivá manželka totiž jeho zákaz poruší. Jeho historické tragédie čerpají z našich dějin - Drahomíra, Bratři a Knížata tvoří trilogii. Další trilogii Hippodamie věnoval antickému námětu. Skládá se z částí Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie. Zdeněk Fibich ji svou scénickou hudbou upravil na melodram.

Ve stejné době jako Vrchlický se i Julius Zeyer pouští do dramatické tvorby. Také jeho díla vycházejí z českého dávnověku. Příkladem je Libušin hněv nebo Neklan. Větší ohlas vzbudila jeho romantická scénická pohádka Radúz a Mahulena. Je situována do bájné slovenské krajiny a doprovázená hudbou Josefa Suka.

·        Generace Národního divadla - divadelní realismus

Další vývoj českého dramatu je spjat s Národním divadlem, reprezentativní českou scénou. Po jeho definitivním otevření koncem roku 1883 dochází k rozvoji původních českých her.

František Adolf  Šubrt (1849 - 1915)

Ty tvoří sám jeho první ředitel, František Adolf Šubrt. Ve svých hrách psaných pro ND zpracovává sociální tematiku. V Janu Výravovi oslavuje selský odboj, v aktuálně zaměřeném Dramatu čtyř chudých stěn zase potlačenou stávku západočeských havířů.

Ladislav Stroupežnický (1850 - 1892)

Úspěšným dramaturgem Národního divadla byl v Šubrtově éře Ladislav Stroupežnický. Jeho první významnější hry jsou realistické historické příběhy Zvíkovský rarášek a Paní Mincmistrová, popisující záletnické spády Mikuláše Dačického z Heslova.

Další hrou, realistickou veselohrou ze života jihočeské vesnice Naši Furianti, si získal už trvalý úspěch. Zápletka je dána sporem o místo obecního ponocného. Přesto, že je jen jediný vhodný kandidát, volba se stále pod vlivem zákulisních intrik odkládá. Malichernou zápletku autor rozvíjí v charakteristiku venkovského života a české národní povahy.

Ze selského prostředí vychází i komedie Vojtěch Žák, výtečník a tragédie Na Valdštejnské šachtě, která líčí osud profesora Stefanidese, který chce otevřením dolů zajistit strádajícím horalům obživu. Zpronevěří však přitom peníze, je uvězněn a nakonec zešílí.

Gabriela Preisová (1862 - 1946)

Další realistickou autorkou byla Gabriela Preisová. Děj svých realistických her umisťuje do Slovácka, kde po část života žila, a zpracovává v nich na svou dobu kontroverzní témata. Příběh venkovské švadleny Gazdina roba, která odchází od muže za milencem, ale končí sebevraždou, vyvolal při uvedení značný rozruch. Drama Její pastorkyňa vypráví životní tragédii svobodné matky Jenůfy, které "pomůže" mlynářka Kostelnička tím, že její novorozené dítě utopí. Její zločin však nezůstane dlouho utajen.

Alois (1861 - 1925) a Vilém (1863 - 1912) Mrštíkové

Společným realistickým dílem bratří Mrštíků je vesnická tragédie Maryša. Ta se podle vůle otce vzdá milého Francka, a ožení se s ovdovělým mlynářem Vávrou. Maryša se ale osudu nepodrobí, a když se Francek vrátí z vojny, nenáviděného manžela otráví. Pak je svým činem zděšena a dovolává se slitování. Základní konflikt hry je dán majetkovými a sociálními poměry na vesnici, a silou předsudků, které nedovolují vzepřít se rodičovské vůli.

Alois Jirásek (1851- 1930)

Slavný historický prozaik Alois Jirásek přispěl do dramatické tvorby tohoto období svou Husitskou trilogií - Jan Žižka, Jan Hus a Jan Roháč, která je známá spíše z pozdějšího filmového zpracování.

V dalších hrách Otec a Vojnarka se inspiruje reálnými venkovskými náměty. Ve známé Lucerně je ještě doplňuje pohádkovými postavami a vztahy mezi pány a poddanými.

·        Přelom 19. a 20. století

Fráňa Šrámek (1877 - 1952)

Zcela jiný směr mají dramata Fráni Šrámka, která můžeme zařadit spíše do impresionismu. Ve hře Léto oslavuje mladou lásku jako protiklad strojeným měšťáckým mravům. Konflikt mládí a stáří se objevuje i v jeho poválečných dílech (Měsíc nad řekou).

Viktor Dyk (1877 - 1931)

Dramata Viktora Dyka mají rysy romantismu a symbolismu, stejně jako ve svých prozaických a básnických dílech zde řeší konflikt snu a skutečnosti. Děj Revoluční trilogie se odehrává za Velké francouzské revoluce, Cervantesův námět zpracovává ve hře Zmoudření Dona Quijota, kde bere hrdinovo závěrečné prohlédnutí za ztrátu smyslu života.

 


 

Sonet                                - neboli znělka se skládá se ze 14 veršů rozdělených do dvou strof po 4 verších,

                           a dalších dvou po 3 verších. Neměnná je i myšlenková stavba. První strofa (teze)

                           je popírána druhou (antitezí), a dvě poslední strofy jsou jejich shrnutím (syntezí).

                         - používá Petrarca a Shakespeare, u nás Sova a Hrubín

Klasické drama                                - vychází s antických pravidel

                         - jednota místa, času (vše se musí odehrát za jediný den), a děje

Komedie                                - řecky kómódiá - zpěv veselého průvodu (pův. oslavy boha Dionýsa)

                         - popisuje život ze směšnější stránky, komiky dosahuje slovními obraty, zápletkou i

                           situacemi (situační komedie)

                         - od dob Euripida ustálené jevištní typy

Tragédie                                - řecky tragóidiá - zpěv kozlů

                         - drama s vážným obsahem, hrdina se dostává do konfliktu se silami silnějšími než on -

                           společenskými zákony, osudem nebo vlastním nitrem. Obvykle v tomto zápase prohrává.

 

Souvislost vývoje jazyka a společnosti :

Prvním kulturním jazykem u nás byla latina, která se k nám dostává spolu se šířením křesťanství ze západní Evropy, posléze staroslověnština, přinesená k nám věrozvěsty. Po zrušení sázavského kláštera je to zase jen latina. První písemné doklady o češtině známe z poznámek v latinských rukopisech. Přitom byly specifické české hlásky nahrazovány zvukově podobnými latinskými znaky - tzv. primitivní pravopis. Ten byl nahrazen spřežkami, kdy speciální české znaky zastupovala skupina hlásek latinských. (š > sz , í > ie), jako je tomu dnes v polštině. Spřežky odstraňuje Jan Hus svým návrhem diakritických znamének.

Spisovnou češtinu obohatilo její odpoutání od církevních kruhů ve 14. století a později snahy humanistů. Její opětovný úpadek nastal po Bílé hoře a osvícenské reformy, které způsobily příliv obyvatel do měst, daly vznik národnímu obrození.